Zvláštní léto - A život jde dál...

Hermiona se slastně protáhla na posteli a zapředla jako spokojená kočka. Celý víkend volno! Ale že to byla makačka!
Vítězoslavně se usmála. Vůbec, ale vůbec, nebylo jednoduché přesvědčit Draca, že je úplně normální, když jeho osmiletá dcera stráví víkend u své kamarádky.
A tak ho prostě přesvědčila, že je to výhodné! Pro ni, pro něj i pro Hermionu. Jakožto placená chůva má přece nárok jednou za čtvrt roku na volný víkend! A protože zrovna tento víkend musí být Draco ve škole a připravovat se na rodičovské schůzky…
Ano, dobře, maličko podváděla. Ale opravdu jen maličko. Není přece zločin prohlédnout si jeho diář, pokud jej nechá volně ležet na stole v knihovně. A že Maybrayovi, Niki pozvali zrovna na tento víkend? Náhody se dějí!
„Vždyť já vím,“ povzdychla si nahlas, když ji přepadly výčitky svědomí. „Takovéhle náhody se nedějí, ale na druhou stranu – proč jim nepomoct, že?“ Ušklíbla se na svůj obraz v zrcadle na nočním stolku, který stál přímo naproti její posteli.
Vyklubala se z postele a jen v županu se vydala do jídelny na snídani. Káva a čerstvé croisanty byly na stole. Hermiona se vděčně posadila a pustila se do jídla. Hned druhou věcí, kterou si zjistila, bylo to, zda jsou skřítkové otroci, nebo placení sloužící. Jojo, některé zvyky se zkrátka těžko mění. A SPOŽÚS byl starý… skoro jako ona sama.
Zamyslela se. Vlastně tak úplně nepodváděla. Volno potřebovala jako sůl. Docházely jí síly. Uplynuly skoro dva měsíce od jejího večerního setkání s Dracem. Ani jeden se k němu nevracel. Ani k jeho příběhu. Naštěstí. Hermiona si oddychla. Nechtěla ho slyšet! Nechtěla slyšet o žádné dokonalé blondýnce s čistokrevným rodokmenem, která se necítila připravená stát se matkou.
Měla-li být k sobě upřímná, sice nerada, přiznávala, že na ni žárlí. A zároveň jí opovrhuje. Nebezpečná kombinace, ale neuměla si pomoci. Ta žena měla všechno: muže, takřka dokonalého, narodilo se jí zdravé dítě… a přesto si toho nedokázala vážit a oba je opustila.
Ruka s croisantem jí zamrzla uprostřed pohybu. V ústech jí vyschlo a v krku se udělal knedlík. Odložila čokoládovou pochoutku stranou, unaveně si podepřela bradu a strnule zírala před sebe. Odkdy vlastně považuju Draca Malfoye za takřka dokonalého?!
Hermiona si povzdychla. Ach jo, jak dlouho to ještě vydržím?
Ten volný víkend potřebovala i z jiného důvodu. Za poslední měsíc Draco nevynechal jedinou příležitost, aby se jí náhodou nedotkl. A Hermioně už docházela síla vzdorovat své touze. Včera se dokonce přistihla, že stojí jak zkamenělá a představuje si – ne vzpomíná – jak chutnal jeho polibek, a zda by to bylo stejné, či ještě lepší, kdyby ji znovu políbil.
Zamračila se a donutila své myšlenky vydat se jiným směrem. Zamyslela se nad Nicole. Něžně se pousmála. Malá byla výjimečně chytrá a pokud to s ní člověk uměl, tak i hodná. Vyučování probíhalo celkem bez problémů. A když se jí slíbila odměna, dokonce spočítala i všechny příklady z matematiky, kterou bytostně nesnášela.
Ale jedno Hermiona přece nechápala. Proč ji Draco nepošle do školy? Vždyť by jí jenom prospělo být mezi dětmi a konečně by dostala jakýs takýs řád. Chápala proč má fungovat jako chůva, ale proč i jako učitelka?
Zhluboka si vzdychla. Tenhle problém nevyřeší, dokud si nepromluví s jejím otcem. Čemuž se poslední měsíc úspěšně vyhýbala. Hlavně pokud u toho nebyla Niky.
A dost! Poručila si rázně a vyrazila od stolu, jako když do ní střelí. Je načase vyřídit si pochůzky na Příčné ulici a hlavně dojít na ministerstvo. Tuhle návštěvu prostě není možné dál odkládat…


Draco se pomalu vydal do kuchyně. V pracovně mu došla láhev s brandy a skleničku dnes opravdu nutně, hodně nutně, potřeboval.
Letošní rodičovské schůzky byly nejhorší, jaké dosud zažil. Byly první, kterých se zúčastnil jako ředitelky Kouzelnické přípravky v Londýně. Jenže tohle nebylo důvodem jeho rozmrzelosti. Ta měla konkrétní jméno. Jako vždy se jeho potíže zhmotnily v slavném Harry Potterovi.
Kysele se ušklíbl.
Jeho dcera byla úžasná, ale Harry se ani trochu nezměnil. Ani léta nedokázala ubrat na hořkosti a zlobě, kterou k němu cítil.
Potter nikdy neovládl nitrobranu… A možná chtěl, abych si tu nenávist v jeho myšlenkách přečetl.
Jak se dalo očekávat, Harry prověřoval všechno, co se ve škole učí, už od začátku školního roku. Dnes ho však podrobil detailnímu výslechu. Velmi osobnímu výslechu! Dokonce si troufl mi vyhrožovat!
„Pokud budu mít sebemenší podezření, že se tu děje něco nekalého, svou dceru z Tvé školy odhlásím a přihlásím ji do Kouzelnické přípravky ve Walesu. I když to bude pro mou rodinu složitější a bolestnější… Blbec!“ V posledním slově se však odrážel nejen vztek, ale i bezmoc.
Byl si dobře vědom toho, co by to pro školu, potažmo pro něj, znamenalo. Přinejlepším by přišel o místo. Přinejhorším by školu zavřeli. Protože když jí nevěří Harry Potter…
Sakra!
Dveře za jeho zády se téměř neslyšně otevřely. Draco se otočil a s lahví v ruce stanul tváří v tvář Hermioně.
Ztěžka polkl. Byla nádherná. Snad ještě hezčí než dnes ráno. Musel se pousmát.
Úsměv mu však odumřel na rtech. Potlačil zasténání, když si uvědomil, že je téměř nahá. Její bílá průsvitná košilka víc odhalovala než skrývala.
„Ahoj,“ pozdravila nesměle a zrudla až ke kořínkům vlasů. Zkřížila ruce na prsou, aby se alespoň trochu zakryla.
Jeho pohled sklouzl níž. Pod košilkou měla bílé bikiny. Škoda.
„Omlouvám se, netušila jsem, že tu budeš, jinak bych se oblékla.“
„Odpusť, že existuji a že se nacházím ve svém domě,“ odvětil ironicky.
Zvědavě si ho prohlédla. „Stalo se něco?“
„Co by se mělo stát? Nic se nestalo, všechno je v nejlepším pořádku!“
Pokrčila rameny a zachovala klid. Zdánlivě. Jeho přítomnost v ní podněcovala touhu… snít s otevřenýma očima.
Draco se marně snažil odvrátit svou pozornost od jejího těla a dívat se jí do očí, ale nějak ho zradila vlastní vůle.
Byla nádherná. Měla krásné dlouhé nohy, štíhlý pas a její ňadra… Zaryl nehty do dlaní, aby náhodou nepocítil touhu je pohladit.
„Můžu s tebou mluvit?“
V duchu zasténal. Dnes měl rozhovorů po krk. A když se na ni díval, rozhodně neměl ani tu nejmenší chuť si povídat. Chtěl dělat něco mnohem, mnohem příjemnějšího!
„Draco?“
Její hlas ho vrátil do reality. „Ano?“
„Vážně jsi v pořádku?“
Jak se může tak ptát? Stojí tu před ním svůdná jak sám hřích a ptá se, jestli je v pořádku?!
„Jistěže jsem. Co jsi potřebovala?“ Pokud si měl zachovat alespoň špetku zdravého rozumu, musel své tělo donutit k poslušnosti a posbírat rozutíkané myšlenky.
Tebe, odpověděla si Hermiona v duchu. Vzápětí se okřikla. Nemůžeš po něm skočit, Hermiono!
Proč ne?! V její mysli se ozval buřičský hlásek, který neslyšela… Dlouho!
Draco si ji se zájmem prohlížel a bavil se emocemi, které se jí odrážely ve tváři. Proto ho její otázka tak vykolejila. Protože ji nečekal. Protože neměla nic společného s tím, co cítila.
„Proč Nicole nechodí do školy? Chtěla jsem se Tě na to zeptat už dávno, ale jaksi nebyla příležitost.“
Zato teď je na to ta nejlepší chvíle, pomyslel si jedovatě.
„Vadí Ti, že ji učíš? Nebo se nechce učit?“ Napadla ho spásná myšlenka.
Odmítavě potřásla hlavou. „O to nejde. Niky je hodná… tedy v rámci možností,“ opravila se, když překvapeně zdvihl obočí. „Jen mi nejde od hlavy, proč ji držíš dál od ostatních dětí. Prakticky nemá žádné kamarády. Clare Maybrayová je jediná. Niky by určitě prospělo, kdyby byla mezi dětmi. A školu má za rohem, tak proč?“
Draco toho měl právě tak akorát dost. Nejdřív mu hne žlučí Potter, který si myslí, že je pán tvorstva a všichni před ním padnou na zadek. Pak sem vpadne Hermiona, po níž touží nejen fyzicky od prvního chvíle, co ji znova uviděl, a dává mu kázání, jak má vychovávat vlastní dceru?!
„Myslím si, že to není Tvoje starost,“ odvětil ledově a z očí mu šlehaly blesky.
Hermiona se pod jeho pohledem schoulila, ale on si toho nevšímal.
„Ať se snažíš sebevíc, ať jí miluješ, jak chceš, jsi jen její chůva! Nejsi její matka a nikdy jí nebudeš. Nicole je moje dcera a já rozhodnu, co je pro ni nejlepší, rozumíš?!“
Hermiona na něj hleděla jako opařená. Jeho slova ji zraňovala a zarývala se jí hluboko pod kůži. Bohužel má pravdu, pomyslela si chmurně. Opravdu se snažila vynahradit Niky ztracené roky, kdy postrádala mateřskou lásku. Ale v jednom se mýlil – věděla, kde je její místo. Nikdo totiž nemohl zastoupit Niky matku! To by Draco měl vědět nejlépe.
Když promluvila, hlas se jí chvěl, ale jinak se v něm neodrazil žádný náznak emocí. Plně se ovládla. Jako již tolikrát v životě byla i teď nucena zahalit se maskou klidu. „Máte pravdu, pane, jsem její chůva, a proto je mou povinností dbát o její blaho. Nesnažím se být jí matkou. Chci jí pouze dát lásku, kterou Vaše dcera tak potřebuje, protože o ni byla osm let okrádána. Mateřskou lásku. Matku jí nahradit nemůžu, ale snažím zacelit, nebo alespoň zmenšit ránu, která její nepřítomností vznikla. A jsem jediná žena v jejím okolí, jež to dělá. Vaše matka… nikdy nebyla milující matkou, natož aby byla milující babičkou! “ Odmlčela se a podívala se mu do očí.
Zračil se jí v nich smutek a Draca začal opouštět vztek. Vztek, který neměl na ni. Chtěl promluvit, ale zarazila ho.
„Tím, co jsem řekla, jsem se Vás nechtěla dotknout, pane. Svou lásku jste jí dal. Je to Vaše dcera a vychoval jste ji dobře. Pouze jsem vyjádřila svůj názor. Ostatně to je má práce, pane. A teď mě prosím omluvte, půjdu si lehnout. Dobrou noc.“
Svěsila ramena a potichu se vytratila z kuchyně.
Draco se za ní díval a nedokázal potlačit údiv. Každý jiný by na něj vyjel, ale ona… Mu začala vykat. Vystavila tak mezi ně formální překážku a zároveň tak schovala své city za masku profesionální uhlazenosti.
Ale tohle přece nechtěl. Nechtěl dalšího člověka, který by mu říkal: Ano, pane, ne, pane. Chtěl Hermionu se vším, co k ní patřilo!
Ale jak napravit škodu, kterou sám napáchal? Jak jí tohle mohl říct poté, co mu řekla minulý měsíc?!
Když za ní půjde hned, neotevře mu. Hermiona je paličatá jako mezek.
Ušklíbl se. Ani na okamžik nezapochyboval, že svůj pokoj bezpečně zamkla. To ale neznamená, že se k ní nedostanu a že ji nepřinutím, aby mě vyslechla. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám!